Sexuální revoluce prý proběhla. Přes to, hovořit o dětské sexualitě, přemýšlet o dětech jako o lidech prožívajících svou sexualitu, je tabuizováno.

Stačí se podívat do rodin, kde dospělí žijí s dětmi.

Jdeme na to, trocha introspekce!

Položte si (chcete-li) několik otázek!

Jak nazýváte pohlavní orgány? Jak se cítíte, máte-li o pohlavních orgánech komunikovat s partnerem, dětmi, přáteli, kolegy, zkrátka s kýmkoli? Jak smýšlíte o dotecích? Cítíte se bezpečně a sebevědomě, mazlíte-li se se svými dětmi? Hodnotíte vnitřním dialogem, co je a co není vhodná část těla k dotýkání a co by si o tom, či onom doteku a způsobu dotýkání, pomyslel někdo jiný? Ptáte se dětí, co je jim příjemné? Jak by chtěly, abyste se jich dotýkaly? Poskytujete svým dětem například masáž? Dotýkáte se s partnerem před dětmi? Hovoříte s partnerem otevřeně o tom, co prožíváte v oblasti sexuality? Před dětmi? Hovoří s vámi děti o masturbaci, menstruaci? Obrací se na vás partner i děti, přátelé s otázkami z oblasti sexuality? Sdělují vám partner a děti, co oni sami prožívají (včetně případných problémů jež řeší v oblasti sexu, sexuality) a co by chtěli prožívat?

Pokud jste si na výše položené otázky z většiny odpověděli slovem NE, pak si zkuste položit další otázky!

Jaký k tomu mám důvod? Proč přemýšlím právě tak? Co, kdy, kdo, kde, jakými prostředky formoval mé zkušenosti se zkoumáním těla a objevováním sexuality? Co pro mě tělo a sexualita znamenají a proč? Cítím uspokojení a naplnění ve vztazích s partnerem, partnery, dětmi, přáteli, kolegy? Prožívám pocity bezpečí, důvěry, přijetí, sebepřijetí, radosti, blízkosti, láskyplnosti ve vztazích?

Sexualitou lidí rozumím soubor percepce, myšlení, chování, jež lidé uskutečňují prostřednictvím svých těl. Jedná se o komplexní jev. Je velmi složité hovořit izolovaně o jednotlivých složkách, jež participují na obsahu pojmu sexualita. Jsou totiž nedělitelné, ne-komplementární, jedinečné.

Pokusím se uvést do souvislostí naše mentální a fyzické zdraví, kvalitu našich vztahů (všech vztahů) a lidskou sexualitu. Podíváme se na proces učení, formování vztažného rámce, paradigmatu, v němž se pohybujeme, způsobu myšlení, jež v oblasti sexuality (a nejen tam) uplatňujeme.

Sexualita je mimo jiné chováním, jež má co dočinění s poznáváním a poznáním vlastního těla i těl ostatních lidí a lidskou interakcí. Sexualita je odrazem přijetí obrazu vlastního těla. Přijetí, či nepřijetí vlastního těla pak koreluje s tím, jak interagujeme, komunikujeme s ostatními lidmi a jak uspokojivé (bezpečné, blízké, intimní, láskyplné, důvěrné) tvoříme vztahy (všechny vztahy).

Sexualita je věrným obrazem kultury, v níž žijeme.

Děti a jejich sexuální prožívání je mytizováno. Paradigma, ve kterém se dospělí a s nimi i děti ocitají, je plné předsudků a dogmat.

V kontextu čehož dává smysl existence společnosti, v níž se lidé nenechají vidět nazí, hodnotí svá těla jako nepřijatelná a tak se k nim také chovají. V níž žijí ženy, jež se nedotýkají svého těla, vagíny, nedívají se na ní, a proto netuší, jakými tělními otvory „tam dole“ (jak často své pohlavní orgány nazývají) jejich tělo disponuje. Potkávám ženy, jež nepodstupují pohled do zrcadla, případně pouze s pocitem hnusu a úzkosti. Ženy, jež považují své tělo za nečisté, protože menstruují a mají sex. Ženy, jež zažívají slast a orgasmus, což je pro ně důvodem k nenávisti sebe sama. Ženy, jež nikdy neprožili orgasmus. Ženy a muže, jež nezažili příjemné pocity z intimního sdílení svých těl. Ženy a muže, jež nikdy neprožili blízkost s druhým člověkem, s partnerem, rodiči, dětmi, přáteli, protože lžou, mlží a tají co prožívají, nehovoří o svých potřebách, natož o těch sexuálních. Muže, kteří si objetí, či jakýkoli projev lásky a blízkosti k muži- synovi, příteli, otci, nikdy nedovolí prožít, ačkoli ji cítí. Rodiče, neodpovídající na otázky dětí ohledně sexuality, protože neznají odpovědi a prožívají stud. Rodiče, jež stále považují masturbaci za škodlivou. Rodiče, jež netuší, že už miminka masturbují a často. Rodiče, napomínající své děti za dotýkání se svého těla. Rodiče, učitele, zkrátka dospělé, kteří nikdy nehovoří o těle, sexu, sexualitě, případně v rozpacích, kuse, s despektem, vztekem. Dospělé, kteří netuší, či nevěří a nedopustí, že dětská sexualita existuje. Společnost v níž se lidé vyhýbají dotekům, aby nebyli ostrakizováni, nařčeni z násilného chování vůči dětem. Kde lidé neprojevují co potřebují, protože sdělit své potřeby a projevit je, může být považováno za slabost, malost, zvrhlost.

Ano, děti prožívají sexualitu, protože děti jsou lidé! Potřebují doteky, intimitu, blízkost sami se sebou i s druhými lidmi. Pokud v tomto tvrzení hledáte perverzi, pak podrobte revizím vaši vlastní sexualitu. Máte-li vlastní sexualitu zpracovanou, pod pojmy dotek, intimita, blízkost, nalézáte jiný obsah než zvrácenost, zneužívání, násilí. Naleznete v nich jejich význam. 

Strach z odmítnutí, nepřijetí, odsouzení, nám často nedovolí prožívat potěšení ze svých těl, z důvěry dětí, radost se svými partnery, extázi při intimním sdílení, plnost života.

Dětskému poznávání vlastního těla a objevování sexuality pak často nasadí „korunu“ škola.

Tělo a sexualita jsou zde většinou prezentovány jako sada anatomických pojmů a fyziologických dějů, obohaceno o metodologii nasazování kondomu na banán a edukaci o možném nechtěném početí, antikoncepci, potratu a problémech raného rodičovství.

V běžných školách, kde jsou děti segregovány v homogenních věkových skupinách, můžeme často pozorovat výsměch nahým tělům, děti se šikanují za příslušnost k tomu, či onomu pohlaví, přízviska homosexuálů jsou používána jako nadávky a stejně tak pohlavní orgány. Odkud si to děti přináší? Kdo je to naučil? Škola je v tom nechá a praxe v ní běžná, utvrdí. Další generace lidí odcizených od sebe sama a od sebe navzájem může vyrůstat.

Paradigma pak ještě rozšíříme o indoktrinaci dětí rezidui židovsko-křesťanské a komunismem stižené tradice, jakými jsou pojmy nukleární rodina, romantická láska na celý život a institut manželství, věrnost, smilstvo. Ustanovili jsme si institut „Normálního člověka“. Od něj pak odvozujeme instituty „Normální rodina“, „Normální žena, manželka, dcera, matka, dívka, Normální muž, manžel, syn“, atp.

Pochopitelně nesmí chybět „Normální dítě“. Všechny tyto „Normální bytosti“ naplňují svým chováním a myšlením, pojem „Normální život“. „Normální sexualita, normální sexuální chování“. Pojmy, díky nimž si možná nedovolíme klást otázky a nemáme tak ani odpovědi na ně. Kdo jsme? Co potřebujeme?

Často se neptáme a nepodrobujeme aktualizacím, co že to všechny ty pojmy s přívlastkem „Normální“ znamenají, jaký mají obsah.

Možná ani jeden z oněch termínů neodpovídá našim potřebám. Co naplat. „Tak to prostě je, tak se to dělá“. Nebo ne?

Možná právě jazyk, jež užíváme je tím, co nám neumožňuje poznání ani změnu ve způsobu prožívání.

Možná je to komunikace, vnitřní dialog a komunikace s druhými lidmi, její hloubka, otevřenost, způsob.

Zkuste se v klidu o samotě zamyslet nad tím, co potřebujete, co chcete. Co byste chtěli a potřebovali, kdybyste si dovolili uvěřit tomu, že jste se svými potřebami i chtěním v bezpečí přijímáni?

Smát se? Hrát si? Dívat se na sebe do zrcadla s úsměvem a pocitem: „Jsem tak spokojená/spokojený“? Dotýkat se s radostí a uspokojením svého těla? Nechat se vidět v nahotě? Tělesné i mentální? Se vším, kdo jste? Se všemi krásami, temnotami, se všemi domnělými defekty, nezpracovanými traumaty, neakceptovatelným chováním, úchylkami, závislostmi, negativními pocity?

Dějte si čas přemýšlet o sobě. A dopusťte to, dovolte si, nechat se vidět „nazí“. Sami sebou, partnery, dětmi, přáteli. Mluvte o sobě. O všem, kým jste. Tak jako já možná objevíte cosi … tušené, vytoužené … klid, sebelásku, blízkost, důvěru, uspokojení v partnerství, rodičovství, přátelství, práci. Jako bonus se pak totéž od vás naučí vaše děti.

Michaela Řeřichová